Orinek

Atis Elita Triumphans

26. 2. 2004 - 12. 3. 2018

trpasličí černý pes, luxace patel 0/0, prcd-PRA carrier, plnochrupý, chovný

otec: Robby Black Narcis

matka: Coccoa D. D. of Silver Nijarete

Dsc02062      Dsc02066    Img_3669

Mistr republiky pudlů v agility rok 2009, 3. místo na MČR agility ve družstvech rok 2009, nespočet umístění na regionálních i mezinárodních závodech v jednotlivých bězích i v součtech.

Já i bráška Jack jsme se narodili v Praze, máme stejnou maminku a jiného tatínka (změna je život). Jak poznáte ze jména, já Atis, zvaný ovšem Orin, jsem starší. Chovám se jako elita, jen to ještě musím naučit mladšího bráchu. Jsem velmi čiperný až šílený (a rád se přidám k Jackovi a jeho potrhlostem), moc chytrý a chápavý, učenlivý a veselý. Svět je úžasné místo kde mě všichni obdivují a milují, chovají se ke mně jako k jeho výsosti (však se na to taky tvářím), jen ta panička mě občas srovná naprosto neelitně (hlavně když venku něco ochutnávám). Pak ukřivděně koukám jaké že to má způsoby. Ovšem panička mi na to neskočí, však mě zná. Jsem citlivka, ovšem některá sdělení chápu až při důrazném opakování. A mám vysokou školu, heč! Od útlého věku jsem skoro rok jezdil s paničkou od práce kde jsem díky svému intelektu ono důležité vzdělání získal. Za tu dlouhou dobu, co jsem rostl od štěňátka, jsem docela zmoudřel a zároveň lehce zešílel... Jsem už pes, žádné mimino, takže panička na mě občas musí houknout, když se smečkou za zády chci oštěkat nějakého vetřelce. Což ovšem není tak často a já si dám říct a neudělám to. Doma jsem hodný, ba vzorný, když si chci hrát tak nosím hračky a hlavně miluju, když z pokoje do kuchyně pronásleduji hozené míčky. Taky stavím do pozoru zbytek smečky, nakonec, jsem už otcem tak co. Když přišel Jack tak se ze mně stalo i takové mazlítko, on si myslel, že když jsem zrovna kousek vedle, tak bude mít všechny a hlavně paničku jen pro sebe. Takže se o pozornost nenechám obrat a docela často se přilísám. Spím samozřejmě v posteli, jak se na řádného psa patří. V čem jsem lehce zešílel (k obrovské radosti a štěstí paničky) je agility a míček. Kdykoliv mám jen pocit, že jdeme na cvičák, začnu strašně tahat na vodítku, když jedeme autem tak se snažím vyboxovat z přepravky. Okamžitě po příchodu či příjezdu na cvičák chci jít běhat a vehementně se toho dožaduji (ty otrhané kapsy s míčky a vůbec lehce odratá bunda či mikina hovoří za vše). Na parkuru jsem jak tryskáč, panička musí vymýšlet různé pohyby a povely, aby mi včas a jasně sdělila, kam že teda mám běžet když už nemůžu běžet tam, co zrovna koukám... Ale docela ji vnímám, tedy pokud se nezpozdí třeba o jen kousíček vteřiny, to už je pak pozdě a já nadšeně zvládám vše sám. Jsem mlsný (ba přímo pažravý) a miluju míčky - jsem schopný urvat i kapsu, jak se dožaduji vydání míčku. Takže po každém běhu můžu za odměnu pronásledovat házený míček. Dobrotkou taky nepohrdnu. Jsem přirozený aportér, i když občas bych chtěl mít míček déle tak dělám obstrukce, hlavně v situaci, kdy vím, že by mi míček mohl ukrást třeba Jack. Jsem naprosto nadšený flyballem. Rovinku jsem zvládnul hned, líbí se mi, že letím rovně jak nejrychleji dokážu a panička mi utíká a ještě volá, abych makal. Pro míček jsem při prvním tréninku taky chodil rád, ale ne až tak nadšeně, stejně mi ho za chvíli vzali. Pak se nám s paničkou povedlo hned po sebrání míčku překonat rovinku zpět a v té chvíli jsem pochopil - já mohu běhat zpátky s míčkem v tlamce a ještě jenom a pouze rovně a co nejrychleji!!! Od té chvíle jsem při stavění dráhy k neudržení. Panička říká, že mám v hlavně přepínátko, vůbec mi totiž nevadí, že třeba nejprve trénuji agility a pak hned jdu na flyballovou dráhu, kde jde o něco úplně jiného než v agi. Někteří kamarádi mají tendenci při první dráze pokukovat, jestli skutečně mohou běžet sami dopředu (což v agi tak často nebývá), já ovšem naprosto přesně vím, co se po mně chce, takže se rozběhneme a pokračuji sám na vyslání. Běžím jak vítr a jsem šťastný. Panička si myslí, že bych uvítal kombinaci agility a flyballu, protože když sedím na tréninku na startu tak mám míček v tlamce a vůbec jí ho nechci vrátit. Já si ho přece zvládnu nést sám, nemusí ho pořád schovávat do kapsy. Po takovém zápřahu si doma rád naplním bříško a jdu spinkat.


Dsc06531_2 Vetrky9 Vetrky5

Dsc_1046     11109559_367325993470661_3555993290677905917_n

Oripp1      Oripp2